Nejlepší český výsledek všech dob veze Honza Kubíček ze světového šampionátu Xterra triatlonu 2010. Na havajském ostrově Maui získal 13. místo. O jednu příčku se mu tak podařilo vylepšit umístění Michala Pilouška z roku 2000 a s celkovým časem 2:45:16 tak za sebou nechal 517 top světových závodníků. Více píše Honza ještě z místa dění vlastními slovy:
2010-10-28 XTERRA World Champs Maui/Hawaii
Už při ranním běhu před závodem jsem cítil zvláštní pohodu. Čtvrtá účast, nejméně očekávání, největší konkurence. Závod na Havaji je specifický v tom, že i když přijedete v super formě, okolnosti jako defekt atd. vám ji nedovolí prodat. Prostě 550 lidí nemůže mít ve stejný den a čas štěstí. Tím jsem zrovna nemyslel, že se to stane Barče, která přetrhla na 8. míli řetěz, když měla kolizi s jiným závodníkem:( Na plavání jsem se držel skupiny společně s Nico Lebrunem, startovní pole už bylo roztaženo do hada. Šlo o to doplavat to v nějaké solidní ztrátě na čelo. Z nepochopitelných důvodů šel přeze mě nějaký borec asi 200 m před cílem. Nekompromisně jsem se poroučel pod hladinu. Trochu mě to rozhodilo. Nevím, co to mělo být. Kolo jsem rozjel s rozvahou, začal pomalu sbírat borce před sebou. Taková indikace, na jakém místě se zrovna pohybuju je Julie Dibens, která vždy leze výborně z vody. Letos jsem ji předjížděl o dost dříve. Bike jsem si hodně užíval, oproti trablům s přesmykačem při minulé účasti fungoval Epic v tom hrozném terénu výborně. Na nejdelším stoupání jsem dojel skupinku s Ronny Dietzem, Seat Whealingem a poslední část biku se usadil mezi nimi. Krize při tomhle závodě přicházejí vždycky, jenom záleží, jak se s tím tělo a hlava poperou. Nikdy člověk neví až do cíle, co ho překvapí. Na běhu mi trochu trvalo než jsem se rozběhl, protože mě začala brát záda, ale nakonec to bylo ok. Letos jsem klasické šlupky vyměnil na tréninkové Nike Atlasy, které se v rozbitém terénu projevili jako super volba. S Ronny Dietzem jsme utvořili dvojičku a ještě pár borců jsme předběhli. Hlavně v úseku pláži Makena. V závěru jsem tahal za kratší konec, na jeho zrychlení 200m před cílem jsem nedokázal odpovědět. Finish bránou jsem proběhl na 13.místě. Výsledky zde. Ohromné překvapení. Při své čtvrté účasti jsem si zajel osobní výsledek, zároveň překonal nestora české xterry Michala Pilouška či 16. místo Karla Zadáka. Byl to ale závod. Teplo bylo ještě větší teplem. Conrad Stoltz předvedl one man show a na Epicu 29er si dojel pro čtvrtý titul. Je mi líto Barči, že závod nemohla dokončit, páč přetržený řetěz už nenašla. Aspoň se tam ještě budeme muset někdy vrátit. Díky českým fandům na trati za povzbuzování, holkám, Jardovi s Martinem, že jsme si to letos užili. Svým partnerům děkuji, že mi umožňují dělat tenhle nádhernej sport!! Aloha and Mahalo.
.JPG "null")
2010-10-24 Jeden den do startu
Včerejší den byl ještě ve znamení lehkého proklusání a výletu na nádhernou nečinnou sopku Haleakalu. Zmožit trochu krvinek ve 3050m, teplota nahoře kolem 10ti stupňů a jasno. Ze sopky, kde se nacházejí dvě observatoře, lze dohlédnout na Big Island. Jinak okolí jsou jen samá políčka lávy, občas zvláštní květina jménem Silversword a typicky havajský pták Nene:) taková česká husa. Ráno si segra Blanka přihla doprovodný běh na 10km a vedlo se ji dobře, hodně si to užila. Skončila v první polovině z 500ti běžců. Dnes již od rána začal typický rituál v horkém počasí a to je dostat do těla, co nejvíce tekutin a vyhýbat se sluníčku. Příprava všech věcí na závod, což je pucování a nafouknutí všech tlumičů na mém Spešlu, bot a dresů. Připnutí všech možných čísel. Na kole vezu 4 gely, 3 bombičky, jednu malou pumpu, 2 duše, jeden Red Bull Shot do depa na běh. Na kole jsou tři občerstvovačky. To samé si připravuje Barča, pro níž to bude premiéra. Tak držte palce. Mahalo.
.JPG "null")
2010-10-21 Před závodem na Maui
Je pár dní do závodu, poslední ladění na běhu a kole. Sice jsou úhlédné tzv. bike line součastí silnic, já ale potřeboval vyzkoušet materiál v terénu. Jelikož se nacházíme na úrovni moře a kopce jsou dál, než jsem potřeboval, vyhlédl jsem si jednu cestu s brdéčkem v lánu cukrové třniny. Po odjetí pár ůseků nademnou začla přelétávat helikoptéra. Nevěnoval jsem ji ze záčátku pozornost, jedna z místních atrakcí jsou lety nad ostrovy. Po pár minutách my došlo, že bych to mohlo souviset s mojí jízdou na kole po soukromém pozemku, tak jsem raději místo opustil a vrtulník zmizel taktéž. Není nad to zabajkovat si v Krušnejch po magistrále a nikoho se neptat. Maui, to je ráj vodních sportů a zejména je to mekka surferů, kitesurferů aj. Tak jsme odpoledne nabrali směr Hookipa Beach, tam si sedli na útes a s pootevřenou pusou hltali umění borců a borkyň na prkýnkách a trochu záviděli. Poté jsme se přesunuli do nedalekého městečka Paia, které vypadá jak z westernu, malované dřevostavby s obchůdky a jeden vyhlášený Mana Food s organickými potravinami. Poté hurá na pláž zaskotačit si ve vlnách, což je super zážitek...
2010-10-21 Přílet na Hawaii
V zimě jsem před svou přítelkyní Barou prohodil, že pokud se nominuje na Havaj, tak jedu při určité výkonnosti. A ona se v srpnu nominovala. Držet slovo se musí, takže v září jsme to upekli a vyrazili v říjnu směr Maui. Já počtvrté. Změnili jsme lokalitu, letos bydlíme blíže ke startu. Můj oblíbený Banana hostel v downtownu byl při mé poslední návštěvě již trochu nebezpečný, jednu noc si gangy vyřizovali účty, došlo na střelbu. No bez oken v noci trochu silný kafe. Naše cesta však mohla skončit dřív než začala. Ve Frankfurtu jsem zjistil, že je nutný pro vstup do USA na elektronické vízum jedno registarační číslo, já mám ještě papírové vízum, takže pro mě novinka. Tedy buď letět sám anebo rychle sehnat to číslo. Německé internetové boxy na letišti trochu ztráceli z německé preciznosti. Než jsem se naučil jej ovládat, letadlo bylo fuč. Alespoň jsem měl od letecké společnosti domluvu, že pokud to číslo seženeme, poletíme dalším. Zapnuli jsme všechny možné mozkové závity a do deseti minut jsme měli číslo. Upocenej jsem rychle přeskočil do agliny a vydoloval letenky. To jsem ještě netušil,co nás čeká v US. Po příletu je nutné projít imigračním oddělením, kde si vás celník proklepne, proč jedete do USA a samé dotěrné otázky, ještě si berou otisky atd. Smůla byla v tom, že nás čekalo na vyřízení asi 400, v řadě jsme čekali jak na chleba. Procedura trvala asi hodinu, další spojení bylo fuč. Opět rychle letět na přepažku a vyžadonit spojení další, tentokráte z Washingtonu do LA. Za hodinu jsme seděli v letadle. Opět spocený ledovým potem:) Třešničkou na dortu bylo spojení na Maui, poslední let jsme také nestačili, takže jsme se uvelebili na letištním terminálu a sedačky byli naší postelí. Všechno by bylo ok, kdyby se každých 20 minut neozývalo z rozhlasu, že si máme dávat pozor na zavazadla. Ráno snídaně v Sushi baru a hurá na Maui. To, že mi opět nepřišlo zavazadlo beru jako tradiční rituál, hlavně , že mám kolo, které také utržilo pár šrámů z cestování. Ubytování ve skromné, ale útulné chatičce s výhledem na moře vše vynahradilo. Aklimatizace a první tréninky se jeví docela dobře. Tělo to teplo po nepovedém létu v ČR bere docela hodně dobře. Barča cestovala takhle daleko poprvé a cesta bude pro ní velkým zážitkem, jak sama řekla, už má odzávoděno:) Z Maui zdraví Honza s Barčou
Komentáře
Přidat komentář