Chtěl zhubnout, dostat se do kondice. Takhle začala pouť Honzy Kubíčka k profesionálnímu sportu. Začal běhat a sestra ho jednou přihlásila na závody. Stal se atletem a později triatlonistou. Teď patří mezi špičkové závodníky Xterry, sportovce, kteří se na cestě za vítězstvím musejí potýkat s plaváním, horským kolem a během. Má před sebou jasnou metu. „Pořád se chci stát mistrem světa. To je vysoký cíl, sen. Ale ne zas takový, abych kvůli tomu začal dopovat,“ říká muž, jenž rád posouvá hranice svých možností. A nerad vzdává závody.
Honzo, můžeš prozradit tvé sportovní začátky?
„Já nejsem klasický sportovec, do kterého to hustí už od šesti let. Začínal jsem až v patnácti, jen tak, živelně. S běháním.“
Běhat si začal proč?
„Chtěl jsem zhubnout, dostat se do kondice. Sám pro sebe, bez nějakých výkonnostních cílů. To byl prvotní impuls.“
Byl jsi tlusté dítě?
„Hrál jsem krajskou ligu stolního tenisu a dostal jsem se na republikový turnaj. Pro normální populaci jsem byl v pohodě, ale mezi těma vyšlehanejma borcema jsem si říkal, že mám asi nějaký kilo navíc. Z dnešního pohledu by to nebyl žádný problém. Když vidím, jak jsou dneska i děti vyžraný... Hrůza. Chytlo mě nabírání fyzičky, čuchnul jsem k běžkám. Boží dar je Mekka běžkařů. Lukáš Bauer, Špek (Milan Šperl). Viděl jsem, jak sportujou. Dostal jsem se mezi vrcholové sportovce a měřítko toho, jak máš vypadat, bylo najednou jiný.“
A kdy tě napadlo, že bys sport mohl dělat vážněji?
„Ségra mě přihlásila na jeden závod. Že bych si mohl zkusit, jak na tom jsem. Zaběhl jsem super čas, takže se mi hned ozvali z jednoho atletického oddílu ve Varech. Shodou okolností jsem začal jezdit do Varů na střední. A po šesti měsících jsem vyhrál mistrovství republiky v krosu. Takhle jsem začal s vrcholovým sportem.“
Od běhání je ovšem ještě daleko k závodům Xterra. Kdy jsi s nimi začal koketovat?
„Atletická sezona má vlastně přes prázdniny pauzu, tak jsme se s kamarádem domluvili, že vyzkoušíme triatlon. Chytlo nás to. Začali jsem triatlon kombinovat s atletikou, až se z toho vyvrbil triatlon.“
Asi jsi nečekal, že z běhání kvůli hubnutí budeš profesionálním sportovcem, že?
„Vůbec. Mě bavilo trénovat, sportovat si pro sebe. Ne, že bych to musel ventilovat na závodech. Já se chtěl věnovat nějakému solidnějšímu povolání. Ale to se teď nechci nějak rouhat. (smích) Vtipné bylo, že zatímco ten můj kámoš toužil být profíkem, já chtěl zůstat při zemi a stát se stavebním technikem. Teď jsme si to úplně prohodili.“
Tvým sportovním cílem je dosáhnout svých možností. Znáš je?
„Ještě jsem na ně nepřišel. Už to jednou vyjádřil Tomáš Dvořák – ‚závodím sám se sebou, se svou leností‘. Chci dosáhnout hranic v běhu, plavání, na kole Honzy Kubíčka. Nevím, jestli se to bude rovnat prvním nebo desátým místům, to nemůžu říct, ale chci dosáhnout fyzického i mentálního stropu.“
Ocitl jsi se někdy na hraně svých možností, nebo dokonce za ní?
„Stává se často, že člověk padne. Byly situace, kdy jsem šel za svýma možnostma. Ale většinou to nebylo při supervýkonech, kdy tělo šlapalo jako dobře naolejovaný stroj. Tohle se stává v případech, kdy tělo není v top kondici a dostane větší nálož, než na kterou v tu chvíli má. Překulí se to přes hranu. Někdy přijdou krize a ty se v tom vymácháš. Třeba minulý rok v poušti jsem si hrábnul. I psychicky.“
To byl ovšem bikový závod...
„No právě, já nejsem cyklistický specialista, nemám naježděno třicet tisíc kiláků. Tam se jela každý den stovka v terénu. Cítil jsem, že to není úplně ideální. Tělo různě protestovalo, abych přestal, nebo rovnou skončil.“
O čem přemýšlíš, když ti je fakt zle?
„Startuju na míň závodech za sezonu, čímž si i šetřím hlavu, snažím se krizové stavy eliminovat. Ale když stejně přijdou, bojuju. Nikdy nevzdávám, musím vyhrát nad lenivým Kubíčkem. Jak říkal Emil Zátopek: Když už je bolest veliká, otupí se. Prostě dojedu do cíle, i kdybych tam měl chcípnout.“ (smích)
Jakým způsobem doplňuješ energii?
„Mám radši rychlý závody, kde se jezdí kule. V té poušti nebylo tělo zvyklé na takovou nálož, nepobralo to energeticky, takže jsem si dával i housku se salámem. Pomohl mi Honza Kopka. Já si vezmu energy shot od Red Bullu a na to odpálím celej závod. Nemám naučené tělo, aby přijímalo energii z tuhé stravy.“
Když se řekne Havaj, tak většina lidí si představí klídek, pohodičku, prostě odpočinek. Co ty?
„Když řeknu úplně první věc, co mě napadne, tak je to totální devastace Havaje. Nahrnuli se tam Amíci a začali ji rabovat. Ale jinak se mi vybaví nádherné prostředí a hlavně těžký závod. Tam se setkává 500 nejlepších závodníků Xterra na jednom ostrově a na vedlejším dva tisíce borců na Ironmanovi. Je to Mekka triatlonu.“
Povídáme si o závodění, dřině. Umíš jen tak zevlovat?
„Řekl bych, že zevlovat neumím. I když mám volno, tak je ten můj den tak nějak naplněný. I kdybych šel u nás na horách na houby. Hodně chodíme s přítelkyní lézt. Zevlování? Nepamatuju se.“
Vadí ti něco na tvém sportu?
„Baví mě to se vším všudy, i cestování a balení. Beru to tak, že to k tomu patří. Někdo se nedostane z republiky za celý život. Já to beru jako super věc, dostal jsem tuhle kartu a můžu s ní hrát. Vážím si toho.“
Prozraď, jaký je tvůj nejztřeštěnější kousek?
„My jsme seriózní sport, takže žádné triky na kole, nebo tak něco neděláme. (smích) Ale zmínil bych asi ten závod v poušti, to bylo hodně velký harakiri. Na začátku roku, bez tréninku. A já, jako abstinent, jsem pil denně pět piv. Jinak bych to snad neobjel. Dělal to tam každý.“
Můžeš prozradit nejhezčí zážitek z tvého závodění?
„Havaj. Pak závody, které jsem vyhrál. Nebo třeba závod v Tasmánii. Jeli jsme Mark Webber Challenge. Vedle pilota formule 1 se cítíš jako rocková hvězda. Kamkoliv jsme s ním přišli, tak se na něj sesypala hromada fanoušků. Akorát si tam zlomil nohu. Potom si dělal srandu, že to udělal schválně, aby přitáhl pozornost. Je to charitativní závod na záchranu tasmánského čerta, který trpí nevyléčitelnou rakovinou. Obrovským zážitkem bylo, už jen projet se s Markem v autě.“
Triatlonista Petr Vabroušek říká, že má snad jedno procento podkožního tuku. Jak jsi na tom ty?
„Nevím, neměřím si to. Ale v létě se do plavek vejdu, takže snad dobrý.“
Ještě, aby ne. Prozraď, jak často trénuješ?
„Během závodní sezony je to rapidní pokles oproti přípravnému období. To trénuju kolem čtyř hodin denně. Když jsou ob týden závody, jsou to tak dvě hodiny. Intenzita je velká, takže nejde trénovat dlouho. Připravuju se ekonomicky – co nejmíň, aby to mělo co největší efekt. I ve třiceti mě to pořád baví, lenost překonávat fakt nemusím.“
Máš nějaký vysněný cíl?
„Pořád ještě se chci stát mistrem světa. Je to vysoký cíl, sen. Ale ne zas takový, abych kvůli tomu začal dopovat...“
Komentáře
Přidat komentář