Na Red Bull Rampage jsi v minulosti startoval již třikrát. Kdy padlo rozhodnutí, že se opět zúčastníš?
V polovině sezóny jsem dostal pozvánku od promotéra závodu Todda Barbera. Po dvouleté přestávce pro mě nebylo snadné rozhodnout se, jestli mám znovu nastoupit do tak nekompromisní akce jako je tato. Nechal jsem si týden na rozmyšlenou, a pak Toddovi poslal stručnou zprávu: „Na Red Bull Rampage se mnou počítej.” Od té doby mě to z hlavy nevylezlo.
Jak ses na závod připravoval?
Jako člen rakouského týmu R.S.P. se soustředím především na disciplínu fourcross. I když jsem byl letos v dobré formě a sezóna dopadla lépe, než jsem si přál, na freeriding jsem měl jenom minimum času. Málo jsem najezdil i na celoodpruženém kole. Vlastně jsem se zúčastnil pouze dvou amatérských sjezdových závodů: Schpindel Openingu a sjezdového marathonu ve Špindlu. Ve srovnání s klukama, kteří denně jezdí ve Whistleru - nejlepším freerideovém středisku světa – to bylo zoufale málo.
Na Red Bull Rampage ses objevil na zcela novém kole od KTM. Jak ti sedlo?
Downhill speciál, který jsem měl od KTM k dispozici, mi vůbec nevyhovoval. Proto jsem rakouskou centrálu KTM požádal o levnější freerideový model, který postrádá sice stavitelnou, ale minimálně kilogram vážící hlavu, díky níž má kolo tendenci přistávat na přední kolo. Freerideový model KTM Caliber45 je sice taky těžký, ale na Rampage se projevil jako velmi odolný. Pokud bude mít výrobce zájem, rád mu pomůžu s dalším vývojem, aby se z něj stalo nejlepší freerideové kolo na trhu.
Skončil jsi na 15. místě, jsi s výsledkem spokojený?
Patnácté místo mi nevadí. Po prvním kole jsem byl do desátého, ale ostatní své jízdy vylepšili a já zalehl. Chtěl jsem si dokázat, že na to ještě ve svém věku mám. Chtěl jsem jet, abych zjistil, jestli jsem nesmrtelnej. Protože když přežiju tohle, přežiju už všechno. Proti mému čtvrtému místu z roku 2004 to tabulkově nepůsobí tak bombasticky. Ale za posledních šest let udělalo toto odvětví extrémního sportu obrovský skok dopředu. K obrovských skokům se přidaly technické prvky jako různé otočky a salta. Skok letošního vítěze Camerona Zinka do dvanáctimetrové propasti, během nichž se na těžkém, celoodpruženém kole otočil o 360, byl i před dvěma lety možný jenom na playstationu. Já jsem zvolil poněkud konzervativnější trasu plnu dynamických sjezdových prvků. Taky jsem si párkrát skočil ze skály a prolétl se vzduchem z osmi metrové výšky. V roce 2004 by to možná stačilo na bednu. Ale dneska mi je 32 let, doma mám dvě malé děti a o některých věcech přemýšlím jinak, než když mi bylo dvacet. Spolu s Cedricem Graciou jsem byl nejstarším účastníkem. Jsem profesionální fourcrossař a nemůžu si dovolit ohrozit přípravu na další sezónu nějakým vážným zraněním. Kromě toho jsem si během tréninku den před finálem vyvrknul kotník, se kterým mám problémy už víc jak půl roku. Nebyla to ani moje jezdecká chyba. ‚Materiál’ jednoduše neustál skok s převýšením několika metrů. Nezbylo mi, než kotník do večera ledovat, na noc ho natřít hojivou mastí, ráno ho pořádně stáhnout obinadlem a při finálové jízdě se pak hodně soustředit, abych si s ním nepohnul ještě jednou.
Jak nebezpečné to bylo letos v Utahu?
Každý rok dojde k nějakým zraněním. Oproti ročníku 2004, kdy jsem si zlomil ruku a nějaké podobné zranění si odvezla skoro polovina startujících, byl letošní závod relativně klidný. Mike Kinrade si nadvakrát zlomil nohu, Andreu Lacondeguy si vyhodil rameno, jinak šlo jen o menší zlomeniny naraženiny a odřeniny...
V čem se Red Bull Rampage liší od ostatních bajkových závodů?
Je to čistokrevná sebevražda. Nikde jinde na světě se takové závody nejezdí. Na Rampage může při jakékoli chybě v úsudku dojít k pádu do propasti nebo do rokle. Stačí se odrazit o metr vedle a po dopadu z dropu vám budou volat zdravotníky, kteří vás donesou do nastartované ambulance v prostoru cíle. Každá Rampage zatím posunula laťku o hodně výš. Díky Red Bullu, který závod podporuje od jeho vzniku, se náš sport vyvíjí pořád dopředu, a proto jde taky pokaždé o nejočekávanější a nejsledovanější akci roku.
Pokud se pojede další ročník, budeš zvažovat svou účast?
Po příjezdu z posledního ročníku před dvěma lety kdy jsem opravdu dost riskoval jsem si také řikal, že už nikdy. Teď si říkám to samé, ale nikdy neříkej nikdy!
Komentáře
Přidat komentář