Red Bull CZ

Ještě ani pořádně neuměl běhat, o jízdě na kole nemluvě. Ale jeho malá ručička už dokázala přidávat plyn. Jezdil motokros, stal se i domácím šampionem. Jenže víc ho bavilo předvádět se lidem, zamávat jim na cílovém skoku, usmát se na ně. A jednoho dne se potkal s Petrem »Kuchtou« Kuchařem. Objevil freestyle motokros a v tu ránu byl ztracený. Ve třinácti se sice přizabil, ležel na jednotce intenzivní péče v umělém spánku, ale už za půl roku skočil v Sazka Areně backflip. „Jsem nevyléčitelně nemocnej,“ říká Petr Pilát o své posedlosti skákáním.

 

„K motorkám jsem se dostal díky tátovi, on jezdíval enduro, motokros. Táta hned jak jsem se narodil začal říkat, že budu jezdit. Mamka souhlasila. Jeli jsme se podívat na jedny závody a v depu jsme si půjčili malou motorku. Nebyly mi ani tři, sotva jsem pořádně chodil, ale sedl jsem na motorku, přidal plyn a jezdil jsem. Žádnej problém. Rodičům se to líbilo, babičkám taky. Jezdil jsem pomalinku, takže vedle mě mohli chodit.“

 

„Dá se to tak říct. Kolo bylo nestabilní, pořád jsem padal. Na motorce mi to šlo.“

 

„Přesně. Táta sehnal padesátku Yamahu PW 50, malinkou motorku. Dostal jsem ji jen tak, ale měl jsem z toho páté Vánoce. Krása. Začal jsem jezdit za barákem.“

 

„Kuchta bydlel v Pětihostech, což je vesnice vedle Pyšel. Chodil běhat, jezdit na kole a jednou se zakecal s tátou. Líbil jsem se mu, skamarádili jsme se.“

 

„Já měl na závodech nejradši, když jsem mohl skákat, zamávat fanouškům. Lidi tleskali, už sledovali jenom mě. To jsem byl nadšenej, pusu od ucha k uchu. Nádhera! A Kuchta měl úplně to samé, také při superkrosech blbnul. Při superjumpu na sebe navlékl kuchařské oblečení a dělal na motorce supermana. To se všem líbilo. I mně.“

 

„V Americe s tím začali v roce 1999, k nám to dorazilo o chvíli později. Kuchta postavil rampu a zavolal mi, jestli nechci přijet do Hustopečí. Hned první skok mi vyšel krásně, začalo mě to bavit. Takže se postavila druhá rampa, kterou jsme odvezli domů. To už se mamce tolik nelíbilo, rampa totiž stála přímo za oknem z kuchyně.“

 

„Asi tak nějak. Zatáhla rolety, dala si špunty do uší a byli jsme o hladu. Ne, dělám si srandu. Ale moc se jí to nelíbilo.“

 

„Brzdit? Já ani nevím. Patří to k začátkům, naučit se přidávat plyn, udržet stabilitu, zjistit, kde je přední a zadní brzda. Ale brždění je nuda, já radši přidávám plyn.“

 

„Hodně častá otázka. Kdybych se úplně bál, tak bych to nemohl dělat. Přece jen je freestyle docela nebezpečnej sport. Létáme do slušných výšek, děláme salta. Strach mít nemůžu, ale respekt mám. Teď jsem se naučil doublebackflip do molitanu. Před prvním skokem jsem měl strach, nevěděl jsem, do čeho jdu, jestli si nic nezlomím, a tak. Ale kdybych se úplně bál, nepůjdu to ani zkusit. Strach, adrenalin, nervozita – je to všechno dohromady.“

 

„Na sto procent to byl můj pád, po kterém jsem skončil v umělém spánku v Motole, kde mi doktoři moc pomohli a jsem jim vděčný. Stala se velká chyba a já vlastně ani nevím kde.“

 

„Vestu s chráničem páteře nesundám nikdy, stejně jako přilbu. V létě jsem si říkal, že mi ta salta jdou, že bych si mohl sundat chrániče loktů a jezdit v krátkém tričku. Být drsnej, hustej. Spadnul jsem jednou a lokty si rozedral do krve. Tři neděle to bolelo. Ale nevzal jsem si je. Pak bylo krásný počasí a já si vzal tričko bez rukávů. Hned jsem lehnul na beton. Nasekl jsem si žílu, všude cákala krev. V kosti mám prohlubeň. Takže už zase jezdím s chrániči loktů...“

 

„Pomalu a nízko. Musím hned volat, jak na tom jsem. Mamka má strach. Moc mě ale podporuje, stejně jako táta. Když se vrátím zdravý dostanu pusu a pochválí mě, jakej jsem šikula. A něco uvaří. Teď už může, rampa za kuchyní není.“

 

„První backflip v Sazka Areně v roce 2005. To bylo něco. Velký úraz jsem měl ve třinácti, naši řekli, že už na motorku nesednu. Byl jsem z toho hodně špatnej, i táta to myslel smrtelně vážně. No, a já ve čtrnácti skočil salto vzad. Celá Sazka stála, parádní pocit. Vytřel jsem zrak všem, kteří říkali, že si akorát otevírám hubu a nic neskočím. Dokázal jsem, že to co řeknu, udělám.“

 

„Nedávno jsem ho začal zkoušet. Je to, když to řeknu sprostě, pěkná sviňárna. Poprvé jsem spadnul do molitanu přesně na hlavu, byl jsem dobitej. Ovšem ještě ten den jsem skočil párkrát na kola. Ale na hlínu je to těžké. Skáču to z rampy superkicker, která mě vykopne patnáct metrů vysoko. I do molitanů je to pořádná rána. A z hlíny se po tomhle skoku, když se nepovede, neodchází...“

 

„Jsem nevyléčitelně nemocnej. Ve třech letech jsem sednul na motorku a pořád mě baví. Ani nechodím s klukama na pivo, bowling. Každé lepší počasí využívám ke skákání.“

 

„To zase ne, ale každý den si na ni alespoň šáhnu. Domů chodím přes garáž, kde mi dvě KTMky stojí. Hezky je pozdravím. Jo, možná jsem trošku blázen.“

 

„Teplej nejsem, holky se mi líbí moc. Ale na vážný vztah zatím nemám čas. Když jsem na závodech, tak se po dívkách koukám, to zase jo. Pozoruju je.“

 

„Mám, udělal jsem ho na první pokus. Já jsem se tak strašně těšil. Už v sedmnácti jsem to v lese zkoušel. Takže hned jak mi bylo osmnáct, tak jsem řidičák dodělal. Mám papíry i na náklaďák, kdybych si pořídil velké freestylové auto.“

 

„To byla docela sranda, komisaři věděli, kdo jsem, jak jezdím na motorce. Smáli se, vyptávali se jak na backflip. Chtěli, abych jel hlavně opatrně.“

 

Komentáře